Pro slávu Císaře, za naše děti. Tato hesla znějí ulicemi, když mučící plameny ohně olizují nahá těla čarodějek. Po celém Sandiezoru, v Cimbaru a z části i v Helsii se rozdmýchává vlna nenávisti vůči čarodějnicím. O magii se toho mnoho neví, prakticky neexistuje nikdo, kdo by ji uměl ovládat, přesto se na hranicích objevuje stále více žen. Nevinných žen.

Jejich velitel, údajně nejhorší z inkvizitorů, loví čarodějnice po celém kontinentě. Kamkoliv přijde, zvěstuje jen strach, smrt a utrpení. Ferdinanda von Garoty se bojí celá zem.

Příběh o Miren, čarodějce z Allesbiru

V pravidelných intervalech dopadala na zem jedna kapka vody za druhou. Několik dalších se slizce
plazilo po mřížích za jejími zády, i po mřížích v okně, kterým pronikaly první paprsky probouzejícího se
slunce, zvěstujícího smrt. V rohu nad její hlavou se krčila rozpínající se plíseň a všudypřítomný chlad
obepínal její holé paže jako hrubé, bezohledné ruce v železných rukavicích.

Miren zde byla už několik dnů. Ven ji vytáhli jen jedinkrát, když byl soud. Tedy alespoň to, co v Ridatě
a i v mnohých dalších zemích za soud považovali. Co řekla, nebylo podstatné, ani ty dvě další dívky
nevyslechli. Hlasy všech přítomných, křičící po zvrácené spravedlnosti, se jí pak už slévaly v jeden
jediný. Čarodějnice, volaly všechny.

Když se Miren otočila za sebe, setkala se s pohledem rusovlasé dívky, která taktéž nedokázala
zamhouřit oči během poslední noci svého života. Ve tváři se jí mihla nenávist. „Měly jsme utéct, když
byla příležitost.“

„Nedostaly bychom se daleko,“ otočila se k ní Miren opět zády a s povzdechem se v sedu svezla níž.
Dívka za ní však neskončila. „Všechny ty davy venku věří, že umíme kouzlit, ne snad?“ zasmála se
hořce. „Měly jsme je uřknout, třeba by pak všichni utekli ve strachu, že shoří v pekle, kam patří.“
„Třeba,“ pokrčila Miren rameny a zničeně opřela hlavu o mříž.

Paprsky slunce přibývaly a postupně doputovaly po kamenné podlaze až ke špičkám jejích
potrhaných bot. Cítila jejich teplo, cítila jejich žár, cítila téměř i dusivý kouř, který se jí šplhal do hrdla
a rdousil ji, dokud nevydechne naposled.

Najednou uslyšela cvaknutí, následované těžkými kroky po kluzkých schodech. Pláty brnění o sebe
zvonily a přinášely jasnou zprávu – Už je čas.

Miren se vyhrabala do stoje, když už rusovláska stála na nohou s hlavou hrdě vztyčenou. Drobná
dívenka o celu dál se skrčila do rohu, jako by se mohla před tím, co je čekalo, ukrýt. Miren stačilo
jednou vidět, jak bezohledně ji straže tahají na nohy. Když otevřeli její celu tentokrát, už se nedívala.
Vyvedli je všechny na oslepující denní světlo. Vedli je uličkou jásajícího davu, házejícího shnilé ovoce a
kamínky. Čarodějnice. Čarodějnice! Čarodějnice! Miren by si v takové chvíli víc než co jiného opravdu
přála jí být. Spálila by je na popel, spálila by je všechny.

Když pak však uviděla hranici, všechna síla ji opustila. Její odhodlání přijmout svůj osud beze strachu,
nedopřát jim to zadostiučinění, že by škemrala o život, bylo to tam. Tři kůly s dřevem a suchou
slámou uloženým pečlivě pod nimi. Tři kůly pro tři nevinné dívky – začala se vzpírat. Snažila se
vysmeknout vojákům, nebo se alespoň zapřít patami, aby ji nemohli vést dál. Rusovlasá dívka
dokonce jednoho z nich trefila loktem do nosu a pokusila se dát na útěk.

Nebylo to nic platné, zbytek cesty je táhli za vlasy mezi burácejícími davy nadšených diváků. Křičela?
Prosila o milost? Těžko říct. Jediné, co věděla, bylo, že takhle to skončit nemůže. Nemůžou ji upálit,
vždyť nic neprovedla, nemůžou, to prostě nemůžou. Slzy strachu a zoufalství jí zalily oči a stékaly jí po
tváři. Neviděla už hranici, neviděla jásající davy. Viděla jen smrt a strach.

Tři dívky odvedli na hranici, tři čarodějnice byly odsouzeny na smrt za své ohavné zločiny. Jedna se
vzpírala, druhá držela hlavu hrdě zvednutou, třetí ji zlomeně klopila k zemi. Plameny byly zažehnuty a
šplhaly se k obloze. Kouř se vzedmul v mocných kruzích a obklopil tři čarodějky. Žár bral vše, co mu
stálo v cestě, a praskání ohně přehlušovalo uši drásající křik, zatímco se jiskry nesly k nebi a odnášely
bolest i zoufalství do míst, kde možná jednou naleznou klid.

Lidé stáli a dívali se a když oheň konečně dohořel, rozešli se pokojně domů. Tam, kde předtím stály tři
dívky, zbyl z naděje jen popel, ze spravedlnosti prach a ten kdysi tak jasně planoucí život? Ten
nenávratně zmizel v zapomnění.